Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad Markovým evangeliem: Mk 3,1-6

Pán Ježíš opět vešel do synagogy. Slovo „opět“ v 1. verši naznačuje, že se to událo v té samé synagoze, o které už byla řeč v Mk 1,21 (por. Mt 12,9), tedy v synagoze v Kafarnaum. Důležitá je souvislost s předešlými událostmi, tedy s mnoha Ježíšovými zázraky vykonanými v Kafarnaum i jinde, které už Marek popsal v 1. a 2. kapitole. Člověk s odumřelou rukou (v. 1) o těch zázracích věděl. Úmyslně se objevil před Ježíšem. Neprosil Ježíše o uzdravení slovy, ale tím, že se před Ježíšem se svou nemocnou rukou objevil během jeho kázání. (V duchovním smyslu má „odumřelou ruku“ ten, kdo je lakomý a skoupý, i představený, který zanedbává používání své moci k nastolení pořádku, a každý křesťan, který zanedbává dobré skutky. Každý takový potřebuje přijít k Ježíši a být uzdraven, a Ježíš tyto milosti rozdává zvlášť ve sváteční dny.) Už cestou do synagogy se s Ježíšem přeli farizeové o zachovávání soboty (2,23-27). Byl už znám jejich názor, že uzdravování je v sobotu zakázané. Čím hloupější a nelogičtější ten jejich názor byl, o to fanatičtěji ho zastávali. Mnozí byli jejich scestnými názory paralyzováni a nevěděli, co si mají myslet. Na jedné straně viděli Ježíšovu lásku, s jakou všem pomáhal a uzdravoval každého, kdo se na něj s vírou obrátil, a přijímali jako samozřejmé, že skrze Ježíše působí Boží moc. Na druhé straně byli ovlivněni teoriemi farizeů, kteří se zaštiťovali autoritou Mojžíšova zákona, avšak vykládali ho tak, že úplně zamlčovali jeho podstatu, kterou je milost Boží. I dnes je mnoho církevních farizeů, kteří tak zdůrazňují určité vnější obřady, že tím až popírají samotnou víru v ospravedlnění, které je z Boží milosti a z víry v Pána Ježíše. Jde většinou o ty, kteří se sice hlásí k tradiční víře a nepřijímají moderní hereze současného Vatikánu, chtějí však na věřící, kteří se právě vymanili z područí apostatické strukturu, házet jakýsi chomout potridentských papežských encyklik a liturgických předpisů, které navíc vykládají v striktně právnickém duchu. Co měl Ježíš s těmi farizei dělat? Vyzval nemocného: „Vstaň a pojď doprostřed.“ (v. 3). „Pak se jich zeptal: ‚Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?‘ Ale oni mlčeli.“ (3,4). Touto otázkou postavil Ježíš problém do správného světla: Je tady trpící člověk a Bůh ho chce uzdravit a prokázat mu svou milost. Bůh se chce oslavit a tím zázrakem povzbudit i víru všech těl lidí, kteří se právě v sobotu sešli, aby slyšeli Boží slovo a viděli Boží moc. (Ježíš těmi slovy také ukázal, že nepomoci tomu, komu pomoct můžeme, a potřebuje to, je hřích. I Starý zákon nabádal k prokazování dobrodiní zvlášť o svátcích – Dt 16,42; Neh 8,10.) Ježíšovi zázraky byly vlastně živým kázáním, demonstrací moci Boží; byly nedílnou a velmi podstatnou součástí jeho misijního působení. Ježíš hlásal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (1,15). Jakému evangeliu měli věřit? Tomu, které hlásal Ježíš! A jak mu měli uvěřit? Pro to slovo, které hlásal a pro zázračné skutky, které konal (por. J 14,11). Takže farizeové vlastně útočili na podstatu Ježíšovi činnosti a poslání! Farizeové prostě nepřijímali Ježíšovo evangeliu. Ani ho nebyli ochotni přijmout jako Mesiáše ani jako proroka poslaného od Boha (viz Mk 11,28). Chtěli to celé postavit do takové roviny, že Ježíš je nějaký léčitel, jak uvidíme v druhé části 3. kapitoly. Byli ochotni tolerovat Ježíše, který bude provozovat svou „léčitelskou živnost“, za předpokladu, že v sobotu „bude mít zavřeno“, aby tím projevil loajalitu s Mojžíšem, ve skutečnosti však s autoritou zákoníků, kteří Mojžíše používali k podepření své vlastní moci. V žádném případě ale nebyli ochotni přijmout Ježíše, jako Božího proroka. Kdyby ho přijal i jen jako proroka, byl by jejich požadavek, že nesmí uzdravovat v sobotu nesmyslný. I kněží přeci v sobotu v chrámě porušovali sobotu, aby sloužili Bohu. A prorok poslaný od Boha je vždy byl víc než áronovští kněží. Navíc, kdyby uznali, že je poslán od Boha a koná v Boží autoritě, museli by ho přijmout i jako Mesiáše, a tedy Božího Syna, protože se na něm naplňovala Mesiášská proroctví. To nechtěli připustit, neboť by se mu samozřejmě museli podřídit, jako vyššímu, a to v žádném případě nechtěli připustit. Proto ani Pán Ježíš nevyhověl jejich požadavkům. Neřekl: „lidi, tak přijďte zítra, uzdravovat se bude zítra“. Tím by schválil, že on nepůsobí v moci Boží, ale pouze jako nějaký léčitel, ale tím pádem také jako veřejný hříšník, rouhač a falešný prorok. A právě do takové škatulky farizeové Ježíše tlačili. Takže za jejich požadavkem, aby Ježíš neuzdravoval v sobotu, byl v podstatě skryt tento postoj odmítající Ježíše jako proroka poslaného od Boha a samozřejmě i jako Mesiáše. A tento skrytý postoj se už brzy měl projevit i navenek (viz bdále). Proto jim Pán Ježíš nemohl ustoupit. „Rozhlédl se po nich s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: ‚Zvedni ruku!‘ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli ven, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.“ (1,5-6). Pán Ježíš jako člověk pocítil vůči zatvrzelosti farizeů hněv. Slovo „zarmoucen“ (v. 5) lze přeložit i „s lítostí, lítostně“. Ježíš cítil bolest nad jejich zaslepeností. Když pak nemocnému uzdravil jeho ruku, udělal to i proto, aby tím zároveň uzdravil i zaslepená srdce farizeů a jejich duchovní chromorukost, ve které druhým nepřáli dobro. Oni však jeho milost přijmout nechtěli a zatvrdili se, jako kdysi faraon.