Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad Markovým evangeliem: Mk 2

 

Celník a farizej

Jednou Pán Ježíš vyprávěl podobenství o celníkovi a farizeovi (Lk 18, 10-14). Celník je v Ježíšově podobenství symbolem pravého pokání. Byl si vědom své viny, která ho činí neschopným postavit se před Boha, a přece se odvážil přiblížit k oltáři Páně, i když stojí jen zpovzdálí. Proč vlastně do chrámu přišel, když se považuje za nehodného? Jistě ne proto, že by si myslel, že svůj způsob života nějak před Bohem omluví, ospravedlní. Mýtník přišel do chrámu, protože věřil, že Bůh je milosrdný a může mu odpustit hříchy. Farizej ten se naopak o Boha samotného a o to, jakým Bůh je, nezajímal! Staral se jenom o sebe a svou domnělou spravedlnost. Měl sám sebe za nejvyšší normu a dobro, prakticky měl sám sebe za boha. Tak tomu bylo ve slovech jeho modlitby i v celém jeho životě. Ne nadarmo se říká: jaký je tvůj život, taková je i tvá modlitba a naopak. A tak oba dostali to, co si cenili. Oba z chrámu odešli s tím, co nejvíce milovali: Farizej se svou vlastní spravedlností, která je hodná akorát tak pekla, a celník s Boží darovanou spravedlností, kterou Bůh dává tomu, kdo mu uvěří, že on odpouští hříchy skrze oběť svého Syna.

 

Marek 2 – 2 příkl. pravého pokání a 2 příkl. falešné zbožnosti

U Marka v 2. kapitole vidíme také dva příklady pravého pokání. Pravé pokání konali paralyzovaný na nosítkách a celník Levi – pozdější apoštol Matouš. Po nich následují dva příklady falešné zbožnosti. Ti, kteří se pohoršovali, že se Ježíš a jeho učedníci nepostí a ti, kteří učedníkům vytýkali, že v sobotu mnou rukama zrní z klasů. Ti samí farizeové a zákoníci také v myšlenkách odsuzovali Ježíše, že si osobuje moc odpouštět hříchy.

 

Ospravedlněný a uzdravený paralytik

Na začátku 2. kapitoly vidíme, jak se Ježíš znovu vrací do Kafarnaum, kde předtím své kázání začal. Kafarnaum bylo jakýmsi výchozím bodem jeho misie. Sv. Marek říká: „Proslechlo se, že je doma. Sešlo se k němu tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.“ (v. 1-2). (Tím domem, kde Ježíš byl, je pravděpodobně dům apoštola Petra, který byl hned vedle synagogy (Mk 1,29). Je ale možné, že to byl i Ježíšův vlastní nebo pronajatý dům, protože u Mt 4,13 je o Ježíšovi řečeno: „Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum.“ Kdys se vrátíme do Mk 2) ze slov: „A mluvil k nim“ (v. 2) vidíme, že Ježíš nejenom uzdravoval a vyháněl démony, ale také lidi vyučoval Božím pravdám. Jaký byl obsah toho vyučování, to zde sv. Marek nerozebírá, ale dočteme se to na jiných místech evangelií. Zde se Marek soustředí na působení Ježíšovi Božské moci při uzdravování a také při odpouštění hříchů. Říká: „Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: ‚Synu, odpouštějí se ti hříchy.‘“ (v. 3-5). Svědectvím o neslýchaném působení Boží moci skrze Pána Ježíše je už to, jak se k němu lidé hrnuli, jak se zástup tlačil před dveřmi, protože každý chtěl slyšet jeho slova a vidět zázraky, které dělá. Dále je řečeno: „Když Ježíš viděl jejich víru.“ Víra těch, kdo ochrnutého nesli, mu pomohla k odpuštění hříchů a uzdravení. I po nás Ježíš žádá víru, kterou zprostředkujeme Boží milost a spásu nejen sobě, ale i druhým. Když Pán Ježíš vidí před sebou chromého na nosítkách, nestará se nejdřív o jeho tělesné zdraví, ale jako první věc řeší jeho spásu: odpuštění hříchů. Tím Ježíš ukázal, že spása je důležitější než zdraví a pozemský život. Zdá se, že chromý si byl dobře vědom svých hříchů, které tu nemoc zapříčinily. U Židů bylo totiž veřejné mínění, že každá nemoc je způsobena nějakým hříchem. A kdyby Ježíš nevěděl, že nemocný si své hříchy uvědomuje a lituje jich, asi by rozhovor s ním nezačal slovy: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Až když potom přítomní zákoníci začali v duchu uvažovat: „Co ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (v. 7) a Ježíš svým duchem poznal, že takto uvažují, uskutečnil zázrak uzdravení chromého - jako odpověď na jeho víru a zároveň i jako odpověď na nevěru zákoníků. Jak to Ježíš udělal? Obrátil se na ochrnutého a řekl mu: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů.“ (v. 11). „A on vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech...“ (v. 12). Paralyzovaný chudák, Bohem potrestaný hříšník, kterého před chvílí nesli čtyři chlapy na nosítkách a který ani tak neměl šanci se k Ježíšovi dostat kvůli té tlačenici, teď vychází po svých uzdravených nohou, nese své lehátko, zástup se před ním s údivem až bázní rozestupuje, nechávají ho projít. Davem lidí šumí údiv a ozývají se poznámky: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (v. 12). Uzdravený paralytik je nám vzorem pravého pokání: Jeho velká touha po odpuštění hříchů a uzdravení ho přinesla k Ježíši, i když se nemohl sám ani postavit. Jeho víra mu získala odpuštění hříchů. A Ježíš dokonce přede všemi veřejně vyhlásil, že jsou mu hříchy odpuštěny. To mu zajistilo i respekt všech Ježíšových posluchačů. A nakonec dostal i tělesné uzdravení, aby on i ti okolo nepochybovali, že Ježíš skutečně odpouští hříchy!

 

Kající celník Levi

Druhým příkladem pravého pokání je zde (v 2. kap. Mk) celník Levi pozdější apoštol Matouš. Ježíš vyšel z domu a opět učil u moře. Pak šel kousek dál a spatřil celníka Leviho. Celníci čili výběrčí daní byli nenávidění kolaboranti s Římany, kteří nejen že vybírali daně pro římskou okupační vládu, ale ještě i sami lidi okrádali. Jak Ježíš tohoto veřejného hříšníka přiměl k pokání? Jednou kratičkou větou: „Pojď za mnou.“ A on vstal a šel za ním. (v. 14). Z vděčnosti za odpuštění hříchů uspořádal Levi pro Ježíše a jeho učedníky ve svém domě velkou hostinu. Pozváno bylo spousta lidí! Levi určitě nedělal žádný jmenný seznam. Pozval prostě všechny, kdo byli s Ježíšem. A tak se na hostině ocitli nejenom učedníci, ale také mnoho různých celníků a veřejných hříšníků, protože „jich bylo mnoho mezi těmi, kteří ho následovali.“ (v. 15). Ale ocitli se tam i zákoníci a farizeové, kteří chodili za Ježíšem, aby sledovali každý jeho krok a našli na něho něco, z čeho by ho mohli obvinit. Aby tuto svoji špiónskou úlohu mohli plnit, museli samozřejmě vystupovat jako Ježíšovi příznivci. A Pán Ježíš je nechal tak, neukazoval na ně lidem: podívejte se, tohle jsou agenti velerady. Nechal klidně Leviho, aby je pustil do svého domu. Tito Ježíšovi „nezávislí pozorovatelé“ rozpoutali na hostině debatu, o tom, že by Ježíš neměl stolovat s celníky a hříšníky. A jak je řečeno: „Ježíš to uslyšel a řekl jim: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (v. 17). Tím Pán Ježíš vydal svědectví Levimu, že jeho pokání je opravdové a povzbudil všechny další hříšníky, tedy i každého z nás, abychom se nebáli, zanechat svůj hřích a hříšný způsob života a šli odvážně za Ježíšem.

 

Proč se Ježíšovi učedníci nepostí

V závěru 2. kapitoly následují dva další debatní střety, na kterých sv. Marek ukazuje dva příklady falešné zbožnosti, která je překážkou opravdového pokání: První byla otázka na Ježíše, proč se jeho učedníci nepostí. Tazatel zřejmě neměl odvahu říct přímo Ježíšovi: proč se ty nepostíš, a tak mluvil jenom o učednících. Z položené otázky vyplívá, že den, ve kterém Levi uspořádal pro Ježíše a jeho přátele hostinu, byl u farizeů držen půst a tohoto zvyku se drželi i učedníci Jana Křtitele. Ježíš odpověděl, že se jeho učedníci budou postit, „až od nich bude vzat ženich“ (v. 20). Tím ženichem je Ježíš a tím dnem, kdy bude od nich vzat, je den jeho smrti na kříži – velký pátek. Proto také církev od prvních dob má každý pátek postní den. Ježíšova odpověď má samozřejmě i hlubší smysl. Směřuje k tomu, že půst sám o sobě nemá pro vztah k Bohu žádný význam, pokud není spojený s opravdovým pokáním, tedy se skutečnou změnou myšlení a života. Impulz k takovému skutečnému obrácení může dát jedině Duch svatý. Bez Boží milosti nám žádné vnější kající úkony nepomůžou. To Pán Ježíš vyjadřuje dvěma obrazy: obrazem nové záplaty na starých šatech (v. 21) a nového vína ve starých měších (v. 22). Nelze žít novým evangelijním způsobem, pokud nemáme Ježíšova Ducha. Abychom mohli žít podle Ježíšova učení, musíme nutně přijmout Ducha svatého a dát se jím vést. Když se budeme vlastní silou bez opravdového obrácení a pokání snažit zachovávat literu Ježíšových slov, budou z nás akorát tak zákoníci a farizeové. Sami nebudeme mít Boží život a druhým budeme bránit ho přijmout.

 

Trhání klasů v sobotu

Totéž ukazuje i druhý příklad falešné zbožnosti farizeů: Vytýkali učedníkům, že nesmějí v sobotu mnout zrní z klasů. Ježíš s učedníky šli totiž cestou okolo pole a učedníci, protože měli hlad, trhali klasy a jedli z nich zrní. Farizeové to pokládali za porušení soboty. Ježíš jim odpovídá: „Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu.“ (v. 27). Zachovávání svátečního dne je způsob uctění Boha – projev úcty a lásky k našemu nebeskému Otci. Všechna Boží i církevní nařízení máme tedy zachovávat tak, abychom tím uctívali Pána Ježíše našeho Spasitele, ne tak, abychom podávali nějaké výkony a tak vlastně uctívali sebe.

 

Máme si počínat jako kající celník a ne jako svévolný farizej! Hledat to, co je Krista Ježíše, a ne své vlastní zájmy! Amen.